Zjistěte Svůj Počet Andělů

Chci vztah, ale když přijde čas začít jeden, šílím

Co se týče vztahů, jsem trochu paradox. Opravdu jeden chci, ale jakmile přijde čas začít s jedním, šílím. Jako bych měl problémy se závazky nebo tak něco. Možná je to tím, že jsem byl v minulosti zraněn. Nebo se možná jen bojím být zranitelný. Ať už je důvod jakýkoli, je to něco, na čem musím zapracovat, pokud chci někdy najít trvalou lásku.


Jsem jako chodící a mluvící paradox, pokud jde o nové vztahy. ŘÍKÁM, že chci být v jednom, ale při druhé příležitosti se naskytne, okamžitě začnu pochybovat a běžím nejvyšší rychlostí opačným směrem. Proč to dělám?!

Část mě se bojí, že se znovu zraním.

Rozejít se je těžké, ale ještě těžší je dostat se do dalšího vztahu poté, co se vám zlomí srdce. Moje hlava si možná říká, že je to dobrý nápad, ale moje srdce tomu říká ne. Myslím, že jen nechci riskovat bolest, která přichází s ukončením vztahů. Myslím, že proto se trochu vyděsím, když se mi objeví nový vztah.

Skoro mám pocit, že moje tělo na to má alergickou reakci.

Doslova se cítím, jak se krčím, když se ze mě chlap snaží dostat jeho přítelkyni. V podstatě se před ním fyzicky uzavřu. Je to tak jasné, že se bojím. Chci říct, je to napsané v celé řeči mého těla.

Začnu přemýšlet: 'Co když není ‚Ten‘?'

mívám an všechno nebo nic postoj, pokud jde o vztahy, a pokud mám tušení, že to není on naprosto dokonalé chlape, pak začnu být nervózní. Jen se nechci s někým zaseknout, víš? Pak to budu muset ukončit a možná zranit jeho city. Nikdo nemá rád, když ho někdo vyhazuje nebo je vyklápěč.


Nikdy jsem neměl vztah, který by neskončil špatně.

Nemám moc dobrých zkušeností z rozchodu, takže mohu jen předpokládat, že jakmile se endorfiny vyčerpají, všechno se rozhoří tím nejdramatičtějším možným způsobem. Říkám si, opravdu to chci znovu prožít? Určitě ne. Není divu, že se tak bojím každé nové romantické situace, ve které se ocitnu.

Mám problémy s tátou, takže to dává smysl.

Pokud jde o mužské postavy v mém životě, nemám nejlepší reference, zvláště když zvážím tu nejdůležitější a nejvýraznější: mého tátu. Nikdy tu pro mě nebyl, takže mám takovou automatickou, téměř podvědomou reakci na muže, kde předpokládám, že mě zklamou. Mám sklon automaticky si o nich myslet to nejhorší, ale ve skutečnosti to není moje chyba. Bylo to tak, jak jsem byl vychován.


>