Jestli teď chodíme opravdu takhle, tak mě to nezajímá

Jestli teď opravdu chodíme takhle, tak mě to nezajímá. Všechno je to takové povrchní a založené na vzhledu a penězích. Neexistuje žádná podstata ani skutečné spojení.

Možná to mám všechno špatně, ale mám pocit, že randění bylo v minulosti mnohem lepší. Příběhy, které jsem slyšel od starších generací, způsobily, že to vypadalo, že žili v době, kdy byla láska čistá a páry věděly, že musí na sobě opravdu pracovat, pokud chtějí, aby věci dopadly dobře. Ale v těchto dnech je něco na randění prostě... špatně. Pokud jsou tyto problémy s moderní kulturou randění tak univerzální, jak se zdají být, raději bych zůstal svobodný:

Zabili jsme romantiku.

Pamatuješ si vůbec, kdy tě naposledy muž pozval na rande, vzal tě někam, kde jsi byl hezký, vynaložil opravdové úsilí a nepokusil se s tebou vyspat? určitě nemůžu. Seznamování nikdy nebylo robotičtější. Swipe, SMS, setkat se, mít sex. A na další. Je to jako bychom byli na výrobní lince, spíše než abychom se setkali s tou správnou osobou.

Nenavazujeme skutečné spojení.

V každém okamžiku máme k dispozici tolik možností, že nemůžeme věnovat čas a energii, kterou si od nás člověk skutečně zaslouží. Všechno je povrchní a my se bojíme poškrábat povrch. Technologie a kultura připojení možná učinily randění pohodlnějším, ale také ho učinily mělčím.

Objednáváme lidi jako pizzu.

Hledání lásky? Žádný problém: pár švihnutí, nějaké vypočítavé vtipné žertování a BAM – jste tam. Dnes máme k dispozici nepřeberné množství možností online seznamování. Bez ohledu na to, kolik skutečných, láskyplných vztahů z toho všeho vzešlo, na konci dne stále nakupujeme vztahy online.

Skrýváme, jak se skutečně cítíme.

Je to věk, kdy se nedá šukat a být „cool girl“. Jsme považováni za „chladnější“, pokud je nám to jedno, a za „bláznivé“, pokud nám na tom záleží. Máme hrůzu z toho, že by někdo mohl zahlédnout, kdo skutečně jsme, a nelíbí se nám, co vidí, takže raději skrýváme svá srdce, než abychom se tam vydávali. To by nás mohlo uchránit před odmítnutím, ale z dlouhodobého hlediska se tím jen poděláme.

Jsme lhostejní k srdcím jiných lidí.

Hrajeme hry. Scházíme se sobecky, dáváme své vlastní potřeby a přání na první místo, aniž bychom se zamysleli nad lidmi, kterým bychom mohli ublížit. Koneckonců, už jsme byli podělaní, takže jsme přesvědčeni, že jediný způsob, jak se ochránit, je udělat to někomu jinému, než to uděláme znovu nám. Je to začarovaný kruh a nezdá se, že by se měl v dohledné době zastavit.